Korsika na kole - Jiří Jokl

Vyprávění z cykloputování po Korsice

Po zdlouhavé cestě přes Rakousko a Itálii signalizuje šikmá věž v Pise brzký příjezd do přístaviště trajektů v Livornu. Tam opouštíme autobus a protahujeme zdřevěnělé údy. Ještě stačíme sledovat, jak plavidlo o velikosti pětipatrového domu s vraty na zádi připomínající obrovskou otevřenou tlamu jakési mořské potvory pohlcuje dlouhou frontu aut všeho druhu. Mizí tam i náš autobus s vlekem a našimi věcmi.

           Denní trajekty nabízejí vzrušení při plavbě uzoučkou vytyčenou trasou z přístavu, pak se vpravo na okamžik vynořuje silueta ostrůvku Gorgona a v mlhavém oparu pomalu mizí pobřežní linie. Po třech hodinách pevnina na levoboku, mezi cestujícími zavládne mírné vzrušení. My zkušení „Korsičané“ se ovšem ostrovem Giraglia nenecháme vyvést z rovnováhy a zanedlouho se pokocháme skutečnou Korsikou na pravoboku. Dlouhý poloostrov Cap Corse představuje několik městeček a vesnic, povětšině trůnících vysoko nad mořem ve svazích páteřního pohoří, sahajícího až do nadmořské výšky 1300 m. 

Konečně se přibližuje Bastia. Sledujeme, jak rychlý člun přiváží lodivoda, který akrobaticky přeskakuje otevřenými dvířky do našeho obra. A pak už to jde ráz na ráz. Lodivod se ujímá kormidla a bezpečně vede kolos k přístavnímu molu. Hlášení lodního rozhlasu vyzývá řidiče k nástupu do vozidel, my scházíme dolů a po otevření vrat spěcháme s nedočkavými auty v zádech na pevninu. Přijíždí náš autobus, rychle nastupujeme a opouštíme přístav.  Čeká nás ještě 100 km jízdy.

Pobřežní silnicí snadno projíždíme Bastií, a úzkým údolím řeky Golo míříme do vnitrozemí. Rychle se měnící krajina za okny poutá pozornost. Přes malebné horské vsi a městečka stoupáme až na Col de Vizzavona, Zastavujeme ve výšce 1163 m v klínu vysokých hor, sahajících o dalších 1000 m výš.

            Docela rádi vystupujeme, plavky s sebou. Pěšky hezkým listnatým lesem sestupujeme k nedalekému potoku, který ve skalách vytvořil Cascade des Anglais. Nespočet tůní a nízkých vodopádů mezi ohlazenými skalními plošinami a balvany je rájem pro poutníky, přece jen trochu znavené dlouhým cestováním.

Jen neradi se vracíme k autobusu. Ten nás fantastickou horskou krajinou odváží do vnitrozemského Corte, kde se ubytováváme v příjemném hotelu, původně četnických kasárnách. Cestou jsme mohli obdivovat směle vedenou úzkokolejnou železnici, domácky zvanou Trinichellu. Mohutný téměř 100 m vysoký viadukt Pont de Vecchio je dílem Gustava Eiffela z roku 1888.

Ubytovali jsme se a vyrážíme do podvečerního Corte. Láká nás pevnost s vyhlídkou na skalním ostrohu vysoko nad městem. Pohled na osvětlené město a siluety okolních hor stojí za to. Město žije, pekaři i obchody s potravinami mají otevřeno do pozdního večera. Je na čase usednout v některém z barů-kaváren a ochutnat výtečné korsické kaštanové pivo Pietra, pastis, dobrou kávu nebo skleničku vína. Jedinečnou atmosféru má Cyrnea bar na jihovýchodním nároží Place Paoli. Navštěvují ji vesměs místní obyvatelé, ceny jsou více než příjemné, patron Pasqual je sportovec. Uspěchaným středoevropanům se zde dostane příjemné lekce pohody. Jen neradi se vracíme do hotelu, plni ještě neuspořádaných dojmů z jedinečné Korsiky.

Druhý den je na pořadu kombinace cyklistiky a krátké pěší túry. Úchvatnou dolinou říčky Restonika se úzká, ale dobře sjízdná asfaltka kroutí až nad hranici majestátního borového lesa k 15 km vzdáleným salaším Grotelle. Bohužel je autům i motocyklům povolen vjezd až nahoru a proto vyjíždíme hned po snídani, abychom se vyhnuli hlavní dopravní špičce. Všímáme si řady míst, vhodných ke koupání – určitě je využijeme cestou dolů.

U restaurace před mostem Pont de Tragone jsem nedávno zamkl kolo a vydal se stranou turistického ruchu stezkou k salaším Capellacia. Nedlouhá túra nabízí nevšední zážitek z horských pastvin s kamennými salašemi, stády dobytka a excelentním výhledem na řadu dvoutisícovek.

Nad mostem na zprvu překonáváme 18% stoupání, pak les řídne, údolí se rozestupuje a vodopád vlevo signalizuje blízkost salaší Grotelle. U velkého srubu s občerstvením asfalt končí. Zamykáme kola a po stezce mezi kameny a osamělými impozantními exempláři černých borovic stoupáme k prvnímu ledovcovému jezírku. Malebné Lac de Melo leží pod vysokou skalní stěnou 1711 m nad mořem. Ještě v půli června tu sněhové pole sahá až do vody. Kdo chce vidět i nedaleké jezero Lac de Capitello, musí ještě o 200 m výše. To se pohybuje již ve vysokohorské krajině, které dominuje přes 2260 m vysoký rozeklaný hřeben Lombarduccio.     

Vydařený výlet završujeme občerstvením ve srubu, znovu sedláme kola a s rozvahou sjíždíme do Corte. Koupel v Restonice smývá únavu a tak podvečer trávíme opět ve městě. Nezapomínáme na nákup výtečného korsického vína v supermarketu nedaleko našeho hotelu. 

Ráno sedáme o autobusu, který se s námi vydává kouzelnou a dlouhou soutěskou Scala di Santa Regina, kterou si pracně prorazila skalami řeka Golo. Řečiště je tu téměř bez vody, protože z přehrady u Calacuccie je voda svedena tunelem a potrubím pod hřebeny a několik set metrů vysoký vodní sloupec pak roztáčí turbínu elektrárny Castirla.

Nad soutěskou se otvírá prostorná kotlina, na jejímž dně se leskne hladina přehradního jezera. Projíždíme „vesničkou střediskovou“ Calacuccia, na chvíli stavíme u mostu přes Golo poblž Albertacce. Nad starým kamenným mostem láká místní kluky ke skokům z vysoké skály do hluboké tůně s průzračnou vodou. 

Autobus vytrvale šplhá vzhůru nádherným lesem, kde převažují až 40 m vysoké černé borovice Laricio. Abychom neměli pocit, že se necháváme vyvézt až nahoru, jdeme do sedel u hotelu Castellu di Verghio. Lyžařské vleky dosvědčují, že v zimě se tu opravdu lyžuje. Snadno vyjíždíme do nejvyššího (1477 m) silničního sedla Korsiky – Col de Verghio. Chvíli se kocháme výhledem do kraje Niolo. Z boků jej svírají vysoké hory, vzdálené čelo uzavírají načervenalé skalní věže Dolomiti Popolasca. Jen stěží v řetězci vrcholů vlevo nacházíme nejvyšší korsickou horu Monte Cinto (2706 m).

Je načase spustit se dlouhým sjezdem k západnímu pobřeží. Kvalitní silnice umožňuje potěšit se chvilkovými výhledy do zcela jiné krajiny. Nádherné lesy, skalnaté hory, v dáli tušíme mořskou hladinu. Pod centrem běžeckého lyžování Paisanu d'Aïtone odbočuji lesní cestou k Piscine d'Aïtone. Křišťálový potok tu vytvořil nádherné přírodní koupaliště, obecní úřad z nedaleké Evisy však nelenil a již 10 let s nevalným úspěchem koupání zakazuje.  

Les doširoka rozvětvených jedlých kaštanů je rájem pro místní polodivoké vepře. Už tušíme, proč jsou korsické uzeniny tak vyhlášené a jedinečné. Vítá nás Evisa, městečko nad známou soutěskou Spelunca. Nastal čas na kávu a jeden pastis. Z vyhlídky na dolním konci u hřbitova nahlédneme do soutěsky a už se opět začínají žhavit brzdy. Ohromeni nádherou krajiny málem míjíme odbočku ke vsi Ota. U mostu je perfektní koupání ve vedlejším potoce.

Aby nám svaly nezakrněly, kolem janovského soumarského mostu stoupáme do Oty. Ta nás kromě upraveného vzhledu odměňuje závěrečným sjezdem do Porta. Platanová alej nás vede k malému přístavišti ve tvaru podkovy, sevřené ve skalách. Střeží ho kamenná strážní věž. Kolem ní přes lávku přejíždíme k místní pláži.

Zkratkou vyjíždíme na silnici, vedoucí obdivuhodnými načervenalými skalami Calanche. Eroze v nich vytvořila fantastické útvary. Okolní les naštěstí milosrdně zachytává sluneční paprsky a tak výjezd do 400 m nad mořem do jedné z (oficiálně) nejkrásnějších francouzských obcí Piana není nepříjemný. Majitelé fotoaparátů stejně každou chvíli zastavují a snaží se zachytit tu nádheru kolem.

V Pianě stíhám kávičku a sklenku vína, a dobrou bagetu u místního pekaře. Po krátké prohlídce vsi, která je na seznamu nejkrásnějších francouzských obcí, nastupujeme do našeho autobusu a vydáváme se k zálivu Valinco. Cestou obdivujeme subtropické pobřeží a písečné pláže kolem Sagone. Posléze přes doly a hory dojíždíme do kempu, jehož bungalovy nám poskytnou přístřeší po zbytek pobytu na Korsice.

Konečně jsme u moře, pěkná pláž pod kempem láká k lenošení. A to je také hlavní náplní následujícího dne. Milovníci prehistorických památek ale přece jen sedají na kola a navštěvují nedaleké prehistorické oppidum Filitosa, centrum megalitické kultury evropského významu. Za ne zrovna nízké vstupné uvidí menhiry s lidskou tváří, kamenné základy staveb a v muzeu nálezy z provedených vykopávek. Cestou z Filitosy mohou přejet do údolí řeky Taravo, kde u některého z místních vinařů mohou ochutnat a nakoupit dobré víno. Večer nás autobus zaveze do Propriana, kde si užijeme atmosféru přístavního města s úzkými uličkami, rybářským přístavem a útulnými kavárnami a bary.

Aby nám svaly příliš neztuhly, ráno se autobusem přemisťujeme do městečka Petreto-Bicchisanio. Na kole pak listnatými lesy jedeme do sedla Col de Tana. Využíváme pohostinství ve srubu a rozhlížíme se kolem. Jsme svědky toho, co dokáže lesní požár na Korsice. Kuřáci, pozor! I po pěti letech tristně působí rozsáhlé spáleniště, odhalující skály, dříve ukryté v krásných borových lesích. Měl jsem tu čest je poznat.

Svižný sjezd nás zavádí do vnitrozemského městečka Aullène, ležícího ve svahu nad říčkou Chiuvone. K odpočinku nás zve několik barů a restaurací. Dál nebudou, tak neváháme. Čeká nás rychlý a dlouhý sjezd k řece Rizzanèse přes tři pěkné horské vesničky. Pozor na kozy, občas vesele přeskakující na silnici z třímetrového svahu nad vozovkou!

S ubývající výškou úměrně stoupá teplota a tak nemineme stařičký soumarský most po výjezdu na hlavní silnici k Proprianu, kde řeka nabízí osvěžení. Další jízda na kole po hlavní silnici by byla utrpením, proto většina využívá možnosti dojet do kempu autobusem. Já si ale cestu zpestřuji oklikou „přes kopec“. Těch pár kilometrů stoupání holou strání do Arbellary mě odměňuje neopakovatelným podvečerním výhledem na záliv Valinco od venkovního stolečku baru ve Viggianellu. Snadno pak sjíždím do Propriana a vracím se do kempu.

Prima den završuji večerní koupelí v moři pod kempem. Na protějším břehu zátoky září světla Propriana, okolo se rýsují siluety vysokých kopců. Pohodový večer ještě prodlužuji posezením u vína.

Probouzíme se do příjemného rána. Dnes necháme kola odpočinout a vydáváme se autobusem na celodenní výlet na jižní cíp Korsiky. Nakrátko stavíme v Sartène, prohlídka středověkého města v kopcích stojí za to. Náměstí s kavárničkami a výhledem k moři a prodejnami místních produktů ožívá každý čtvrtek trhem. Jedinečná příležitost okusit korsické sýry, med, uzeniny, vína, džemy, místní likéry a nespočet potravin z kaštanové mouky.

Ale čas spěchá a tak krajinu můžeme opět obdivovat jen z oken autobusu. Za mostem přes Ortollo si připomínám vynikající vinařství Domaine Pero Longo, kde jsem prožil několik příjemných nocí v jejich kempu na farmě a pochutnával si na jejich výtečném růžovém víně. Krajina se mění. Sláva, řidič našel místo k zastavení, pokocháme se pohledem z výšky na známou pláž Roccapina. Protější domek s opunciemi mi připomíná Mexiko (i když jsem tam nikdy nebyl). V následující pasáži se silnice vine nad skalnatým pobřežím až do vinařské obce Pianottoli-Caldarello (v českém překladu trefně Holý – Pekelně horký).

Z kruhového objezdu sjíždíme do Bonifacia. Napřed míříme k přístavišti výletních lodí, kde se průvodce snaží se zástupci několika provozovatelů vyjednat co nejpříznivější cenu pro naši skupinu. Osobně doporučuji výlet na ostrov Lavezzi.

 Vidíme z moře město na vysokém vápencovém útesu, pak maják na Capo Pertusato. Přistáváme na ostrůvku Lavezzi. Jdeme se projít, někdo vyhledá jen nejbližší pláž, já obcházím ostrov. Vrátit se můžeme kteroukoliv z dalších lodí, ovšem zůstat přes noc nelze. Nádherný ostrůvek s oblými skalami a písečnými plážemi v zátokách leží na půl cesty k Sardinii.

Vstoupil ve známost v souvislosti s tragickou námořní nehodou lodi Sémillante. Ta 15. února 1855 najela za bouře a silné mlhy na skalisko před ostrovem Lavezzi. Zbraně, munice, zásoby a všech 693 mužů posádky a vojáků pohřbilo moře. Jediným svědkem katastrofy byl pasáček z ostrova. Většina z nalezených obětí je pohřbena zde na dvou vojenských hřbitovech.

Osvěženi a plni dojmů nastupujeme ke zpáteční cestě. Kapitán schválně zajíždí k ostrůvku Île Cavallo, abychom viděli, jak si užívají volna bohatí snobové, kteří ho obsadili honosnými rezidencemi, bodyguardy a soukromými jachtami. Upřímně – mohl nás toho ušetřit! Jako by to chtěl odčinit, frajersky vplouvá do prostorné jeskyně s propadlým stropem a bravurně tam otáčí člun.

Stojíme opět na pevné zemi, vydáváme se do města. Nábřežní ulice je zleva lemována nepřetržitým řetězcem obchodů a restaurací. Každá má ještě venkovní zahrádku mezi vozovkou a mořem. Zajímavé je pozorovat, jak po ránu číšníci pečlivě připravují stoly se sklenicemi a příbory. Mimo sezónu často i zbytečně, ale nelení a neztrácejí víru…

Po schodišti stoupáme do sedélka, dělícího vysoký útes od pevniny. Branou v opevnění vcházíme do uzoučkých ulic města. Jeden obraz za druhým se valí na naše smysly. Kostely, pevnost, hospůdky, obchody s možným i nemožným. Na chvíli prchám za kasárna cizinecké legie na svérázný námořnický hřbitov Cimitière Marin. Podle místních zvyklostí tu jsou některé hrobky snad výstavnější než příbytky, kde nebožtíci přebývali za živa. Tak zpátky do centra a usedám na terasu Bar Café Nicois naproti Café de la Post. Tady se totiž již léta odlišují cenami, které nejsou pro turisty, ale pro místní obyvatele. Relaxuji a rekapituluji si epizody ze života města. Založeno Janovany, několikrát neúspěšně obléháno Španěly, jednou dobyto a vydrancováno francouzským spojencem pirátem Dragutem. Zasaženo morovou epidemií, v ulici Dvou císařů pobývali za válečných tažení Karel V. a Napoleon Bonaparte. Španělské schody, které dle pověsti za noc vytesali Španělé, aby se dostali do města. Ovšem zásluhou místní bdělé občanky (vida, najdou se všude) Marguerity Bobbia jim to nevyšlo. Za to tu má babka ulici.

Po výborné kávě a pár sklenkách růžového vína jsem opět při síle a mohu dokončit okruh městem. Jdu po západním okraji. Restaurace jsou tu svými venkovními zahrádkami doslova zavěšené vysoko nad mořem. Španělské schody za vstupné nemusím a tak raději obdivuji zprofanovanou skálu Grain de Sable, která jako obrácená hruška vystupuje z moře. Scházím po schodech k městské pláži, ale po plážích Lavezzi mě koupel neláká.

Pomalu se pobřežní promenádou vracím k autobusu. Cestou nakupuji víno a pár drobností do Čech. Ještě čas na rychlou kávu a pastis a již nás věrný autobus unáší zpět do kempu.

Večer jdeme na pláž, vínko tam chutná rozhodně víc, než před bungalovem. Zábava nevázne, po šesti dnech na Korsice je o čem si povídat.

Čas kvapí jako voda nastal poslední den cyklistiky. Autobus nás vyváží do průsmyku Bavella. Nad sedlem  se z jedné strany vypínají fantastické ostré skalní věže z druhé strany se táhne hřeben pokrytý nádhernými, převážně borovými lesy. Znám tam několik zajímavých vrcholků a projel jsem snad všechny lesní cesty. Nicméně náplň tohoto zájezdu je jiná a tak se jen pokocháme výhledem do údolí řeky Solenzara, posílíme se kafíčkem v jedné z kavárniček a nasedneme na kola.

 Zpočátku se otevře nádherný výhled do kraje Alta Rocca. Skalnaté vrcholy, lesy, na obzoru několik nad sebou vystupujících  horských pásem. Projedeme kolem hipodromu, klesání se mírní a brzy nás vítá horská obec Zonza. Tam zastavujeme, někdo navštěvuje některý z řady obchodů, jiní dávají přednost občerstvení. Strategickou polohu má bar na náměstíčku se sochou bojovníka, který na rozdíl od nám dobře známého socialistického realizmu je vyzbrojen puškou s dlouhou hlavní a nemá na čepici pěticípou hvězdu. Od stolečku před kavárnou mám jako na dlani kypící místní život a ani výhled do kraje není nezajímavý.

Nechci kopírovat cestu, kterou nás vezl autobus a tak Zonzu opouštím po silnici k Porto-Vecchiu. Několik kilometrů po vrstevnici je kochám krásným lesem, pak odbočuji úzkou silničkou D166. Po výjezdu z lesa je tu krajina jak z jiného světa. Louky a políčka, kamenné zídky, ovocné stromy, skupinky listnáčů jako v anglickém parku. Ano, tady je můj kamenný kamarád, menhir uprostřed louky.

Nezbývá, než v San-Gavino-di-Carbini vyjet na hlavní silnici a rychle po ní sjet do městečka Levie. To má dnes jen 2/3 obyvatel oproti době, kdy byla hlavním sídlem kraje Alta Rocca. Kromě hezkého výhledu do údolí Fiumiciccoli nabízí i zajímavé exponáty v Archeologickém muzeu. Kostra známá jako Dáma z Bonifaccia je datována rokem 5670 před Kristem.

Jak to bývá, po sjezdu přichází stoupání. Borové lesy vystřídaly háje středomořských dubů a pastviny. Odbočuji doprava, úzká asfaltka mě vede na pláň, kde dubový lesík skrývá pozůstatky hradiště a pohřebiště z doby bronzové. Za návštěvu Castellu di Cucuruzzu se sice vybírá vstupné, ale proč se na chvíli nevrátit do poloviny 2. tisíciletí před Kristem? Na sousední památku – zbytky feudálního opevněného sídla Capula, zničeného za „panské války“ ve 13. století mi již nezbývá čas. Zato si užívám parádního výhledu přes údolí řeky Rizzanèse až k jehlám Bavelly. A pohodu umocňuji lahvičkou kaštanové Pietry v hospůdce na farmě.

Další zastávkou je obec Sainte-Lucie-di-Tallano. Na náměstíčku s vysokými domy je příjemné posezení pod platany blízko kašny s pramenitou vodou. Nezapomínám si prohlédnout podstavec válečného pomníku, kde je vsazena destička z modrošedého kuličkového dioritu. Jeho naleziště je nedaleko, ale těžba je zastavena. Více vzorků je k vidění v baru na dolním konci náměstí.

Nyní pozor, následuje ostrý sjezd vyprahlou strání k řece Rizzanèse. Po pravici se zaleskne hladina nově vybudovaná vyrovnávací nádrže. A pak již místa, známá z předvčerejška. A dojezd do kempu.

Jak jinak strávit poslední večer na Korsice, než na pláži s láhvinkou korsického růžového! Zítra hned po ránu nás autobus převeze do Bastie, tam bude chvilka na kratičkou toulku městem a nákupy dárků v supermarketu za přístavem.

Loučíme se s ostrovem nad šálkem kávy a pastisem v jedné z kaváren, lemujících Place St.Nicholas. Nad okolní domy vyčnívá paluba jednoho z četných trajektů. Svým spolucestujícím říkám: „Na Korsiku jste jen nahlédli pootevřenými vrátky. Jestli se vám dostala „pod kůži“, vrátíte se“. Já to udělal již 25x a těším se na další návrat.

 

Jiří Jokl 9.5.2013

TOPlist